Jak vzniká diabetes 1. typu

Když se u dítěte projeví diabetes 1. typu, ptají se rodiče: proč právě naše dítě to muselo postihnout?

Dítě přichází na svět s určitou vlohou, která praví, že se u něho někdy v životě může, ale nemusí projevit diabetes. Tato vloha se dědí od obou rodičů a vůbec přitom nezáleží na tom, zda se u jejich příbuzných nebo u nich samých diabetes vyskytuje či ne. Většina lidí s tímto typem diabetu ostatně v rodině nikoho s diabetem 1. typu nemá. Povaze této vlohy rozumíme jen zčásti. Jen částečně dokážeme posoudit, zda dané dítě nebo dospělý člověk tuto vlohu má nebo nemá, a je-li tedy u něho riziko onemocnět někdy v životě diabetem průměrné, zvýšené či snížené.

Vyšetřování genů, které mohou souviset s rizikem diabetu, dítěti či dospělému s diabetem 1. typu nepomůže - na rozdíl od diabetu MODY, kde přináší důležitou informaci.

Některá centra umožňují vyšetřit zdravé sourozence dětí s diabetem 1. typu a posoudit u nich pravděpodobnost vzniku diabetu. Protože však genetice diabetu rozumíme je zčásti, stanovíme vyšetřením pouze náchylnost (dispozici) či vlohu k diabetu. I člověk s touto dispozicí však může za určitých okolností projít životem, aniž by se u něho diabetes projevil. Genetická vloha totiž přináší nanejvýš polovinu z celkového rizika pro vznik diabetu. Bližší informace o projektu predikce diabetu najdete na stránkách www.predia.cz.

Některé děti či mladí dospělí, kteří zdědili rizikové geny, se však setkají během života s určitým nepříznivým podnětem z vnějšího prostředí. Ani tomuto podnětu nerozumíme příliš dobře. Podezíráme některé běžné typy virů, které u jiných osob způsobí běžné nachlazení nebo průjem, u vnímavého jedince však mohou spustit řetězec událostí ústící v diabetes. Jiné názory považují za důležitou dobu kojení. Do jisté míry hraje roli způsob, jak se dítě narodilo, zda bylo v útlém dětství v dostatečném kontaktu s běžnými dětskými infekcemi a jaké bylo složení jeho střevních bakterií. Na každém z těchto názorů je část pravdy, žádný z nich však vznik diabetu nevysvětluje. Obvykle zřejmě jde o souhru řady událostí. Ty mohou u člověka s diabetickou vlohou vést k tomu, že tento jedinec obrátí svou obranyschopnost, imunitu, nesprávným směrem.

Obranyschopnost je užitečná a potřebná věc: pomáhá člověku rozpoznávat, co je vlastní a co je cizí. Cizí jsou např. bakterie vyvolávající nemoci. Proto proti nim lidské tělo zaměřuje svoji obranyschopnost a ničí je.

Podstatou vzniku diabetu 1. typu je to, že tělo člověka začne omylem vidět nepřítele, cizorodou součást, ve svých vlastních beta-buňkách. Zamíří proti nim svou obranyschopnost a začne je ničit pomocí jedné skupiny svých bílých krvinek. Takovou obranyschopnost, imunitu zamířenou proti části vlastního těla, nazýváme autoimunitou. Diabetes 1. typu patří mezi autoimunitní onemocnění.

Všechny orgány lidského těla mají ve své funkci rezervu. I beta-buněk má zdravý člověk více, než ve skutečnosti potřebuje. Víme, že člověku stačí jen část z celkového množství beta-buněk k tomu, aby tělo ještě dostávalo dostatek inzulínu. Když se tedy vlivem autoimunity začnou beta-buňky ničit a jejich počet začne klesat, po určitou dobu se nic nepozná. Ničení beta-buněk probíhá po měsíce nebo i celá léta skrytě. I to je důvod, proč se tak obtížně hodnotí původní vyvolávající faktor: nikdy nezjistíme, kdy celý děj vlastně začal (obrázek 1).

Když se počet beta-buněk začne blížit ke kritické hranici nezbytně potřebného množství (u dospělého je to asi polovina a u dětí asi 20-30 % původního množství), stává se člověk zranitelnějším. Přestává být schopen při nenadálé potřebě tvorbu inzulínu zvyšovat. A to je doba, kdy se diabetes už může projevit.

Člověk potřebuje více inzulínu hlavně v nemoci. Při zvýšené teplotě, při boji s infekcí potřeba inzulínu stoupá.

Stačí, aby v kritické chvíli vývoje diabetu člověk onemocněl obyčejnou chřipkou nebo angínou a v těle se projeví nedostatek inzulínu a první známky diabetu. Kdyby chřipka nebo angína v této chvíli člověka nepostihla, mnoho by to na vývoji diabetu nezměnilo: za pár týdnů či měsíců, po dalším úbytku beta-buněk, by už inzulín stejně přestal stačit. Tato poslední nemoc před prvními projevy diabetu není jeho příčinou. Byla jenom vyvolávajícím momentem.

 

Obrázek: Schéma rozvoje diabetu 1. typu

Na počátku má člověk zvýšené genetické riziko ke vzniku diabetu, ale má plný počet beta buněk. Pokud se setká se spouštěcími faktory z prostředí, spustí se autoimunitní reakce (reakce imunitního systému namířená proti beta buňkám). Autoimunitní reakce beta buňky postupně ničí, v krvi se objeví autoprotilátky, mění se též struktura beta buněk (viz obrázky nahoře). Po významném poklesu množství fungujících beta buněk se rozvinou příznaky diabetu.

Chcete se dozvědět více o diabetu? Vyberte si z našich dalších tematických článků:

 

Informace v této sekci pocházejí z knihy „Abeceda diabetu“ (4. vydání) autorů Jan Lebl, Štěpánka Průhová a Zdeněk Šumník, vydalo nakladatelství Maxdorf v roce 2015.